Noviny

        Narodil se v Praze, loni oslavil sedmdesátiny. Když mu bylo dvacet, dokázal uvidět s nadhledem početný dav pražských technických odborníků a houf tamějších výtvarných umělců. Všiml si, jak se tísní, bez místa na slunci, sám ztracen mezi nimi. To rozhodlo. Sebral vše své a z Prahy odešel.

        Dobře věděl, že malováním se neuživí, tak nabízel svoji druhou profesi. V Sezimově Ústí byl konstruktérem v Kovosvitu. Tam se poprvé setkal s pletacími stroji. Potom je kreslil ve zlínských Závodech přesného strojírenství. Pětadvacetiletý zastavil se v roce 1951 v Třebíči a již zůstal. Ne náhodou. V roce 1949 zde vznikla nová firma (nynější akciová společnost UNIPLET) zabývající se pletacími stroji. V roce 1956 vyrobila první pletací stroj české konstrukce na jemné bezešvé punčochy z polyamidu, tzv. silonky. Byla to událost obrovského významu. Od ní se začala odvíjet novodobá historie českého textilního strojírenství v oboru pletacích strojů. Hynek Luňák byl jedním z konstruktérů, kteří byli tehdy u toho. A pak, až do konce 80. let, byl u četných dalších vynálezů a původních konstrukčních projektů pletacích strojů, které proslavily českou konstruktérskou školu po celém světě. Jméno Hynka Luňáka je její součástí.

        Ale vraťme se ještě do poloviny 50. let. Hynek Luňák vzpomíná: "První český pletací stroj na bezešvé punčochy, jmenoval se JDa34, bychom nedokázali vymyslet bez italské pomoci. To, co chci povědět, nebylo pravděpodobně dosud nikde publikováno. Tehdy, před více jak čtyřiceti roky, to bylo přísně utajeno a dnes tomu málokdo uvěří.

        Slavný stroj JDa34 se v Třebíči narodil, když to jen lehce přeženu, díky Komunistické straně Itálie. Ona však o tom nemá dodnes, to je jisté, ani potuchy. Tři známí italští podnikatelé tehdy zprostředkovaně požádali Západomoravské strojírny (nyní Uniplet - pozn. autora) o spolupráci při vývoji zcela nového pletacího stroje na výrobu bezešvých punčoch. Sledovali samozřejmě vlastní zisk, ale podstatná byla jejich důvěra, že na to budeme stačit. Zřejmě o nás cosi věděli. Nabídli, že nám předají, co již vyřešili, abychom mohli bez obtíží pokračovat. Většina z tehdejšího komunistického vedení firmy byla pochopitelně kategoricky proti, spolupráce s kapitalisty nebyla ideologicky vůbec myslitelná. Ale na nejvyšších místech měli jiný názor. Usoudili, jak jsem se později doslechl, že tehdejší poměrně silná Komunistická strana Itálie by mohla brzy převzít moc v zemi. A k tomu si přidali, že komunistické Československo by svou účinnou technickou spoluprací vlastně podpořilo italské soudruhy. Dnes ta kombinace jistě vzbuzuje úsměv, ale kdo pamatuje padesátá léta, ví, že ne vše bylo tehdy tak naivní.

        Shora tedy přišel pokyn s Italy spolupracovat. Bez nich bychom v té době nový stroj nikdy nevymysleli. Není možné nevzpomenout, v jak neproniknutelné izolaci od okolního světa, nejen politické, ale také v oblasti technických informací, tehdejší Československo bylo. Neměli jsme ani tušení o aktuálním stavu technického rozvoje v našem oboru u předních zahraničních firem. Italové nám poskytli, obrazně řečeno, pevné základy, na nichž jsme mohli stavět. Teprve pak jsme mohli využít vlastních nápadů. Rád vzpomínám, že mnohé byly tak dobré, že Italové žasli. A oni žasnout umějí.

        Ta událost z konce první půlky 50. let byla vlastně výchozím bodem cesty Československa ke světové proslulosti ve výrobě maloprůměrových pletacích strojů. Italové mohou litovat, jak významně přispěli ke zrodu konkurence. Ale pokud mě paměť neklame, nevzpomínám si, že bych kdy od nich cokoliv slyšel na to téma."

        Luňákova fundovaná činnost konstruktéra (dodnes spolupracuje s jednou soukromou projekční kanceláří) a aktivita profesionálního výtvarníka nejsou doplňujícími se protějšky. Trvají jako zcela prolnuté projevy. Samozřejmě se liší druhem a způsobem užití, jsou však shodné východiskem ve sjednoceném myšlení a v harmonické duši zaujatého autora. Poslechněme si, co on sám o tom soudí:

         "Dnešní doba považuje za nutnost úzkou specializaci. Lidský tvořivý duch se ale brání zařazení do škatulek. Život se podobá broušenému démantu s množstvím třpytivých faset, každá je jiná. V minulosti jedna tvůrčí činnost nevylučovala druhou. Naopak, navzájem se podmiňovaly a doplňovaly. Umění v technice a technika v umění. Krásný a účelný stroj je současně uměleckým dílem. Pocity konstruktéra a výtvarníka jsou v podstatě totožné. Oba tvoří, čímž naplňují své sny."

         Ve výtvarné oblasti Luňák obrací pozornost ke dvěma tematickým okruhům. V prvním vznikají díla, k nimž je přiváděn rozníceným poměrem ke krajině a zájmem o architekturu středověkých měst. Kreslil na Vysočině, v Krkonoších, v Rakousku, v přístavech u Baltického moře, na ostrovech v Jaderském a Středozemním moři, ve starobylých italských městech, na Sicílii, ve Španělsku a v Portugalsku, ve francouzské Bretani, v Anglii a ve Skotsku.

        Ve druhém okruhu vrací se Luňák v reminiscencích k cestám, při kterých poznával dochované památky evropských starověkých kultur. Vznikl rozsáhlý, stále doplňovaný cyklus kreseb a litografií. Pouze s malou nadsázkou lze o něm říci, že je imaginárním zpodobením reality technického přeludu a iluze technické skutečnosti. Znakem cyklu je svérázné dějové sloučení reálného obrazu ruin antické architektury s technickými konstrukcemi, které jsou "věrnou" dobovou rekonstrukcí, podepřenou fantazií, jež nehledá břeh.

        Mohutná příhradová konstrukce vyrůstající z delfské věštírny, zastavený orloj nad mykénskou Lví bránu, nebetyčné jeřáby obemknuté kolem egyptských Memnónových kolosů, kyvadlo hodinového stroje zavěšené v pompejské bráně a Ikarova startovací věž nad Minóovým palácem v Knóssu. Všechny tyto neskutečné skutečnosti důtklivě vybízejí k uvažování nad tisíciletou kontinuitou lidského údělu i nad velikostí objevitelské touhy, ženoucí člověka k novým poznáním.

        Tato výtvarná díla, a mnoho jiných, vytvořil grafik, který se zapsal do historie českého textilního strojírenství. Ale lze to povědět i jinak: v Třebíči vyrobili řadu skvělých modelů pletacích strojů, na jejichž vzniku se podílel konstruktér, o kterém často uznale hovoří i výtvarní kritikové.                         Jan Dočekal

Dvě životní vášně

Grafik, který se zapsal do historie českého textilního strojírenství