Obrana technického přeludu

(K výstavě v Třebíči v lednu 1986)

Někdy mám trochu pochybnosti, zdali to, co kreslím a realizuji formou grafických listů, je dostatečně "sdělné", tedy schopné přenést na diváka to, co cítím a o čem přemýšlím. Bude asi dost lidí, kteří mi budou vytýkat, proč míchám technické prvky do svých vzpomínek na památky antické architektury a do antiky vůbec. Ale výtvarník dvacátého století, který je obklopený technikou ze všech stran, se neubrání tomu, aby technika či dojmy z techniky nevnikaly i do jeho výtvarných vizí.

Pro mne spojení antiky a techniky začalo u Archimeda. Jméno Archimedes byl pro mne přesně vyhraněný pojem už v dětských letech. Byl to starý vousatý pán v bílém hábitu, sedící na lavičce a črtající holí v písku nějaké obrázky. A celý ten výjev byl nalepen na víku dřevěné stavebnice, ze které se krásně stavěly jeřáby.

O mnoho let později jsem Archimeda obdivoval jako konstruktéra. Byl to on, který na obranu svého města vymyslel vrhací stroje tak úspěšné, že obléhání Syrakus Římany.se protáhlo -na dva roky. Byl to první vojenský inženýr své doby, který své znalosti a poznatky dal plně do služeb své vlasti. Prohřešil se při tom velice proti tehdejší etice filozofů, kteří praktickou aplikaci poznatků mechaniky a fyziky považovali za znesvěcení vědy a filozofie.

Kdysi dávno na svých toulkách po Itálii jsem se dostal až do Syrakus. Celou čtvrť Ortygii jsem tehdy prošel v bláhové naději, že snad najdu někde jeho dům (a v něm snad starého, vousatého pána, sedícího ve stínu peristylu a črtajícího zamyšleně v písku geometrické obrazce). A když jsem jej nenašel, vydal jsem se alespoň za město, tam kde dodnes stojí trosky pevnosti Euryalo, kterou prý Archimedes projektoval a stavěl. V poledním žáru jsem bloudil mezi mohutnými pylony obranných věží, na kterých podle pověstí měla stávat obrovitá zrcadla, kterými z dálky zapálil

v zálivu kotvící lodě římské flotily, obléhající město.

A tak mi poprvé pronikly fantastické konstrukce zrcadel a vrhacích strojů do trosek světa dávno zaniklého a mezi torza soch.

A jeřáby samotné - nepodobají se tak trochu bájným Kyklopům, kteří prý přenášeli neuvěřitelně velké ba1vany ke stavbě kyklopských zdí?

Technika se mi. dostala i do samotného Odysseova bloudění - snad trochu jako symbol něčeho, co přerůstá měřítko lidskosti a může se stát i hrozbou.

Cyklus "Brány" - to nejsou jenom reminiscence na místa známá z dějin umění a architektury, to je i obdiv ke kontinuitě génia lidského ducha, jeho zvídavosti a vynalézavosti, obdiv k jeho touze po hledání nedosažitelného a nedostupného. Ale současně je v tom i strach, obavy z budoucnosti lidstva vynalézavostí ohrožené .

Zatímco "Brána stojícího času" je pouze nostalgickou vzpomínkou na. čas strávený v opuštěných ulicích Pompejí,

(Bláhově se snažím uvěřit, že se tu zastavil čas ... stačí vejít. branou Domu tančícího Fauna a jeho vztaženou rukou v tanečním gestu tu zastavit kyvadlo. Hodinový nepokoj se promění v klid věčnosti ... v pustých ulicích Pompejí čas stojí už dva tisíce let)

je naproti tomu "Tragická brána" mementem možné katastrofy, která by mohla nastat, kdyby lidstvo zneužilo svých vědomostí a poznatků. Ztechnizovaná silueta Vesuvu je symbolem uvolnění fatálních sil, které na rozdíl od přírodní katastrofy v roce 79 -n.l. by tentokrát mohl způsobit člověk sám.

Několikrát se opakující centrální motiv torza Paionovy "Niké" 1 2 bohyně vítězství, stojící na obzoru v průhledu bran a vítězných oblouků, které symbolizují práh mezi. minulostí a budoucností, je opět zosobněním .nebezpečí, které by mohlo vítězství lidského génia proměnit ve zmrzačený triumf zkázy.

Ve středověku věřili lidé v Strážce Prahu, démona střežícího práh poznání. Kněží starého Egypta střežili své technické vědomosti tak, aby nemohly být zneužity - používali jenom to, co bylo lidstvu k prospěchu,

V "Bráně kovového věku" je postava Rodinovy sochy " Kovový věk" na pozadí pravěké brány a startovací věže kosmické rakety symbolem probuzení lidstva.

". . . bolestného probuzení z těžkého snu . . ." jak napsal o této soše kterýsi kritik. Doufejme, že probuzení nepřijde příliš pozdě a. nebude příliš bolestné.

Výtvarník, který se celý život aktivně podílel na technickém vývoji, má víc možností pociťovat ohrožení z překotné technizace života. Technika si pomalu, ale jistě člověka podmaňuje.

Často se mluví o umění bojujícím.

Obávám se však, že i ten nejvýznačnější umělec je příliš slabý. na to, aby svým uměním změnil běh osudu. Může být, nebo má být, zrcadlem své doby.

V jeho práci se má obrážet současnost se svými sny, problémy, obavami i touhou. Může obsahovat i varování.

Třebíč , 30. 1. 1986 Hynek Luňák