INTEGRACE V DÍLE HYNKA LUŇÁKA

Hynek Luňák není svým původním vzděláním a zaměstnáním výtvarník, ale technik a konstruktér. A připomeňme hned, že konstruktér velmi úspěšný, tvůrce řady československých patentů, nositel několika pracovních vyznamenání. Na služebních cestách sjezdil mnoho evropských zemí a tyto cesty, doplněné soukromým putováním po historických památkách, vydatně přispěly k jeho osobnímu růstu.

Úspěšný, a přece podivný technik, velmi záhy si uvědomující meze i nebezpečí moderní techniky. Odtud jeho toulky přírodou; jeho trvalý a velmi poučený zájem o antickou kulturu; konečně jeho amatérské malování, projevující již v samých počátcích výrazné nadání i v tomto oboru (několik cen a uznání na přehlídkách LUT).

\/šechny tyto oblasti všestranné Luňákovy osobnosti zůstávaly dlouho odděleny, izolovány, sobě cizí. Konstruktér Luňák se den co den nakláněl nad precizními nákresy nových automatických strojů, aby ve volných chvílích podnikal dlouhé pěší túry milovaným Pojihlavím a pokoušel se zachytit tradičním malířským rukopisem nejkrásnější z viděných míst. Za dlouhých zimních večerů potom usedal nad publikacemi o archeologických výzkumech v Pompejích a Mykénách, nebo snil nad popisy starých plachetnic.

Teprve okolo roku 1960 dochází k prvním pokusům o scelení těchto na první pohled tak disparátních oblastí. Na jedné z cest po severní Evropě je Luňák uchvácen výtvarnou silou přístavních scenérií, spletí stěžňů, lanoví a jeřábů. Ve vzpomínkách se znovu vrací k těmto námětům. A nejen ve vzpomínkách, cesty do Amsterodamu, Londýna a Livorna prohlubují první dojmy. Jistě nemálo upevnil Luňáka v tomto směru osobní kontakt s Františkem Grassem, tehdy vedoucím výtvarného oddělení při LUT v Praze. Od něho také přejímá techniku kombinované malby na sololitu, vedle kresby tužkou a uhlem svoji nejoblíbenější a dále osobitě rozvíjenou techniku.

Počátkem šedesátých let začal tedy objevovat Luňák sám sebe, svůj vlastní, tvůrčí přístup k realitě. A přece další Luňákův vývoj nebyl nijak ukvapený, spíše až příliš váhavý, s častým i návraty k neosobním, tradičním záznamům krajin a měst.

Postupem let kresba jeřábů a lan se stávala stále jemnější a komplikovanější, vytvářela stále umnější, až do krajnosti stylizované kompozice, a tak zároveň (do značné míry jistě nevědomky) umělecky přetvářela pracovní zážitky Luňáka konstruktéra. A přece tato integrace nebyla ještě zdaleka úplná. Cosi podstatného nebylo zachyceno, ztvárněno. Romantická složka Luňákovy osobnosti hledala dále své naplnění v krásách přírody a starověkého umění. Až antická historie a báje - poprvé v cyklu „Archimedova zrcadla" - vstoupila přímo do Luňákova díla, ne ovšem jako pouhá historická rekvizita, ale jako odkaz k věčně lidským hodnotám.

V rozhodujícím okamžiku svého osobního vývoje si totiž Luňák vytvořil svoji vlastní, nezaměnitelnou znakovost: Archimedes je mu přímo archetypem vynálezce a konstruktéra, Odyseovo dobrodružné bloudění obrazem obecně lidského neklidu a zvídavosti, kdesi v oblacích se nám co chvíli objevují snové hrady krále Artuše a brány - průchody z minulosti do budoucnosti se před námi rozvírají vždy znovu a znovu, lákavě i výhružně.

V těchto cyklech, rozvíjených od konce šedesátých let, nabývají Luňákovy obrazy a kresby náhle podoby výjevů z nějakého utopického románu, archaické náměty, citace proslulých antických staveb, se prolínají s fantastickými technickými konstrukcemi budoucích, či dokonce mimozemských civilizací. Tedy konfrontace antických kořenů naší kultury se zdánlivě všemocnou silou současné techniky, varování před možným nebezpečím i výzva k budoucí syntéze.

A právě v této mnohonásobné syntéze a integraci vidím vlastní smysl a příklad Luňákovy malířské tvorby. V syntéze technika, historika a talentovaného kreslíře ve výtvarného umělce, který se ve svých obrazech a kresbách zamýšlí nad počátky i vzdálenou budoucností naší kultury, který varuje, připomíná a vybízí, neboť Luňákova malířská zamyšlení nevyznívají ve svých posledních závěrech nijak pesimisticky, naopak jsou naplněna pevnou důvěrou, že člověk budoucí beztřídní společnosti spojí v harmonický celek vše, co v nás dosud zůstává rozdělené, aby dnešní utopii učinil skutečností svých všedních dnů.

Ladislav Novák